Klub vodního póla Přerov
Je jedním z nejstarších a nejzkušenějších hráčů vodního póla v české lize, během své bohaté kariéry prošel mnoha kluby v Chorvatsku, Spojených státech amerických i České republice, byl členem reprezentačního výběru ČR, ale svůj první mistrovský titul v české lize získal v roce 2003 s týmem KVP Přerov. Ten druhý vybojoval v loňské sezóně v barvách Steppu Praha, který ve finálové sérii zvítězil právě nad přerovským týmem. Požádali jsme Igora o rozhovor, ve kterém zavzpomínal nejen na svou bohatou kariéru, ale i na působení v KVP Přerov.
Stepp Praha v loňské sezóně získal historicky první titul v lize mužů. Pro Tebe to byl ale již druhý titul v nejvyšší české soutěži. První si získal v roce 2003 s Přerovem. Jak hodnotíš tyto dva tituly?
Ano, je to můj druhý titul s tím, že oba tituly dělí dlouhých 16 let! Každý z těchto titulů je dost jiný. V roce 2003 mi bylo 30 let a byl to můj první velký úspěch v tomto sportu. V té době Stepp hrál 2. ligu a KVP Přerov měl nesmírně kvalitní hráče a reprezentanty (Jiří Otáhal, Robert Adolf, Tomáš Pechal, Petr Přikryl a Marek Tureček), se kterými jsem se seznámil při svém krátkém působení v národním týmu ČR. V létě 2002 mi přerovští kluci nabídli možnost hrát za KVP Přerov, což jsem velmi rád přijal. Ukázalo se, že to byl jeden z nejlepších kroků, který jsem ve své sportovní kariéře udělal. První sezóna vyšla náramně. Po dobrých zápasech v základní části jsme v neuvěřitelně dramatickém play-off v semifinále vyřadili Ústí nad Labem, které bylo mistrem ČR předchozích 10 let, a ve finále jsme ve třech ze čtyř zápasů porazili Strakonice, které v celé sezóně prohrály pouze jeden zápas (pozn.: v základní části právě proti KVP Přerov), a tak získali historický první titul pro Přerov. Jedinečnost tohoto úspěchu spočívá v tom, že jsme ani v semifinále ani ve finále nebyli favority, ale skvělou týmovou hrou a vůlí jsme vybojovali vítězství. Jak jsem už zmínil, pro mě osobně měl tento titul velmi velký význam, protože jsem poprvé v životě získal zlatou medaili ve sportu, kterému jsem mnoho věnoval. Bylo krásné prožít takovou radost se skupinou skvělých hráčů a kamarádů, které jsem v Přerově získal. S KVP Přerov jsem v následujících dvou sezónách získal i bronzové a stříbrné medaile, takže sbírka byla kompletní.
Titul získaný letos s mým mateřským klubem Stepp Praha byl pro mě také velmi důležitý, protože se podařil takto pozdě v kariéře a je významným milníkem pro klub, který se do první ligy vrátil v r. 2005 (s návratem Steppu do nejvyšší soutěže jsem přestal hrát za KVP Přerov). Ve Steppu působím od r. 1999 a podílím se na jeho činnosti již 20 let. Jsem rád, že se Stepp v posledních letech stal největším klubem v ČR. Bohužel Steppu se navzdory řadě úspěchů v mužích (3 x mistr německé ligy 2. WLO, 4 x vítěz Východoněmeckého poháru, 6 x vítěz Poháru ČSVP) doposud nikdy nepodařilo být mistrem ČR (stříbrné medaile Stepp v minulosti získal pětkrát). Do sezóny, která právě skončila, Stepp vstoupil jako favorit a podobně tomu tak bylo i v play-off. Hráčský kádr jsme měli velmi kvalitní, a proto jsme věděli, že tlak na nás bude v tom, zda i ve vodě dokážeme, že máme na to konečně získat vytoužené zlaté medaile. Jsem velmi rád, že se nám to podařilo. Vítězstvím v lize jsme dosáhli něco, co klubu chybělo od založení v r. 1992. Je zajímavé, že jsme ve finále porazili právě KVP Přerov, klub, který vždy bude blízký mému srdci. Tady je třeba říci, že zápasy finálové série byly velmi kvalitní, bojovné a napínavé. I když jsme měli velmi kvalitní družstvo a byli fyzicky dobře připraveni, bylo nesmírně těžké Přerov zdolat a za to klobouk dolu. Myslím si, že vzájemné zápasy Steppu a Přerova byly propagací vodního póla. Při této příležitosti bych chtěl KVP Přerov pogratulovat k dobré práci v posledních letech a také k dalším dvěma mistrovským titulům, které přidal k tomu historickému z r. 2003!
Velký podíl na letošním úspěchu Steppu měla i práce černohorského trenéra Gorana Krivokapiće, který je zároveň trenérem reprezentace mužů a juniorů. Jak probíhá vaše tréninková a zápasová příprava?
Ano, velkou zásluhu na úspěchu Steppu má i náš trenér Goran. Od doby, co nás začal trénovat, jsme z devíti soutěží, kterých jsme se zúčastnili, vyhráli osm. S Goranem jsme hlavně vylepšili obranu, která je v podstatě mixem presingu a zóny. Dále nás vede k tomu, abychom zjednodušovali hru v útoku a zejména při přesilovkách. Myslím si, že to přispělo k naší celkově efektivitě. Důležité je také to, že Goran upřednostňuje systém, ve kterém se během zápasu všech třináct hráčů zapojuje do hry. Je to klíčové pro rozložení sil a i motivaci pro samotné hráče. Goran rovněž dává značný prostor pro zapojení dorostenců, kteří jsou naše budoucnost. Co se tréninků týká, od Goranova nástupu se více věnujeme posilování nohou a trénujeme výbušnost. Skoro na každém tréninku hrajeme, což je výborná příprava na zápasy.
Byl jsi dlouholetou oporou přerovského týmu. Jak vzpomínáš na toto období?
Za KVP Přerov jsem odehrál tři sezóny a byla to pro mě jedna z nejlepších zkušeností, jak po sportovní, tak po lidské stránce. V tomto klubu se mi podařilo realizovat to, co jsem si vždy přál a tím bylo zvítězit v národní soutěži. Dodnes si cením, že jsem v Přerově měl příležitost působit po boku hráčů, kteří v té době patřili k úplné špičce v ČR. Zvlášť hodnotné na mém působení v Přerově bylo velmi korektní a srdečné přijetí, které se mi od klubu dostalo, a dobří kamarádi, které jsem tam získal. Vedle sportovní kvality, právě pozitivní atmosféra, která tehdy v klubu existovala, byla klíčová pro dosažení sportovních úspěchů. Velmi rád na to období vzpomínám a jsem vděčný, že jsem všeho toho mohl být součástí.
V českém vodním póle patříš k nejstarším a nejzkušenějším hráčům v lize. Jak se ti daří sladit tréninková příprava, tvé další povinnosti v klubu, práce a rodina a stále hrát na takové úrovni?
Je mi 46 let a samého mě překvapuje, že tak dlouho hraji na této úrovni. Když jsem byl velmi mladý, tak jsem se domníval, že budu hrát maximálně tak do věku třiceti let. Věc je ale v tom, že vodní pólo miluji a bez tohoto sportu neumím žít, tak jsem ve své hráčské kariéře vždy pokračoval dál. Dělám tento sport už 33 let, a pokud mi něco zkušenost ukázala, tak to je, že základem všeho je stále a poctivě trénovat. Nikdy jsem žádné pauzy nedělal a i dnes chodím na všechny tréninky. Jenom díky tomu můžu i nadále hrát po boku mnohem mladších hráčů.
Co se tréninkové přípravy týká, absolvuji je s družstvem jako všichni ostatní. Žádné úlevy nemám. To ale neznamená, že věk člověk necítí. Největším problémem je regenerace. Hráči, kterým je 20-25 let, mohou odehrát náročné zápasy nebo tvrdě trénovat, ale další den už jsou odpočatí a cítí se jako rybičky. My, co máme nějaký ten věk, to máme náročnější v tom, že nás tělo více bolí a déle regenerujeme. Na druhou stranu, když člověk poctivě trénuje, v samotném zápase se i nadále může cítit dobře a podávat dobré výkony. Zkušenosti, které starší hráči mají, také nejsou k zahození.
Kromě toho, že jsem hráč, působím i jako trenér ženského družstva Steppu (moje žena Barbora je také hráčka vodního póla, bývalá dlouholetá reprezentantka, která hraje ve Steppu). To znamená, že jsem kvůli mužským a ženským tréninkům na bazéně celkově čtyřikrát v týdnu a k tomu jsou ještě víkendové zápasy mužů a žen. Časově je to náročné, protože také máme dvě děti, které trénují hokej a plavání a skoro každý víkend mají nějakou soutěž. Není jednoduché všechno skloubit, ale když se chce a je dobrá organizace (zejména pomoc prarodičů), tak se to daří. Sport je významnou součásti života celé mé rodiny.
Mohl by si přiblížit tvé pólistické začátky? Kde si začal s vodním pólem a za jaké kluby si měl možnost trénovat a hrát?
Narodil jsem se a vyrostl v chorvatském Dubrovníku. Vodní pólo jsem začal trénovat, když mi bylo 13 let. Prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi klubu VK Jug z Dubrovníku, který je jedním z nejlepších světových klubů. Ve věku 18 let jsem odjel z Dubrovníku do Ameriky, kde jsem hrál vodní pólo na dvou univerzitách – University of Arkansas at Little Rock a The George Washington University ve Washingtonu. Po návratu z Ameriky jsem ještě rok studoval v Budapešti, kde jsem trénoval s maďarským druholigovým družstvem YBL. V letech 1998 a 1999 jsem hrál ve slovenském klubu PVK Vrútky. V ČR jsem na začátku krátce působil v pražském klubu SK Slavia a od r. 1999 jsem členem Steppu. Do KVP Přerov jsem hostoval v letech 2002 až 2005. V letech 2005 až 2009 jsem pracoval v Bělehradě, kde jsem trénoval se srbským klubem VK Beograd. Se svým klubem Steppem, kromě soutěží v ČR, jsem také hrál v německé druhé lize (2. WLO) a poháru. V r. 2017 jsem hrál za jedno americké družstvo na mistrovství světa pro veterány v Budapešti a v r. 2018 jsem hrál za chorvatské družstvo „Dubrovničtí veteráni“ na mistrovství Evropy pro veterány v Kranji (Slovinsko).
Uvidí tě fanoušci v zápasech i v nadcházející ligové sezóně, kdy Stepp čeká jistě obhajoba ligového titulu a Českého poháru?
Ano, uvidí. 🙂
