Rozhovor s Rostislavem Císařem – legendou přerovského vodního póla

Rostislav Císař se narodil 23. října 1928 v Přerově. V době, kdy slavíme 85 let od sehrání prvního přerovského utkání ve vodním póle, je Cenda, jak se mu mezi pólisty říká, nejstarším žijícím přerovským hráčem. Byl to navíc mimořádný hráč a dlouholetý funkcionář, nejprve hospodář poté i předseda oddílu vodního póla v jeho spartakovské době. Rostislav Císař byl největší celebritou na slavnostní vernisáži výstavy k 85-ti letům přerovského vodního póla – pádný důvod k rozhovoru, ve kterém doyen přerovského vodního póla zavzpomínal na svou hráčskou a funkcionářskou kariéru.

Cendo, kdy jsi přišel poprvé do kontaktu s plaveckými sporty?

Ve čtrnácti letech, za války, jsem se jako člen trampské osady KOS zúčastnil plaveckých závodů probíhajících pod dohledem tzv. Kuratoria (pozn. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, masová mimoškolní organizace za měřená na výchovu v duchu nacionálněsocialistických idejí). Závody organizoval Jiří Koplík. Trať 50 metrů kraul jsem zaplaval za 40 vteřin. Byl jsem proto s kamarády Baďurou, Přívarou a Hockem přijat do klubu SK Přerov. První závod jsem absolvoval v Lulči v roce 1943. Celostátní závody se konaly v Praze.

Jak jste za války trénovali?

Tréninky byly jiné v zimním a v letním období. V zimě se trénovalo v zimních lázních „Černá“. (Pozn. dnes penzion Labuť). Za války ale nebyl dostatek uhlí, takže o nějaké pravidelnosti, jakou se vyznačuje dnešní trénink, se nedalo mluvit. V letním období, od května do září, se trénovalo na plovárně u Michalova. (Pozn. plovárna je dnes zasypána, nacházela se v místech, kde se dnes nachází park u majáku). Voda na plovárně byla vždy studená, obvykle nepřekročila 18 stupňů.

 

Hrál jsi za války i vodní pólo?

V roce 1944 jsem se stal členem dorosteneckého družstva. Kromě dorosteneckého družstva hrálo v Přerově i družstvo mužů, tzv. stará garda, účastník župní ligy.

Jak se změnila situace po skončení války?

Za války byla plovárna poškozena. SK Přerov se proto hned po skončení války vrhl na její brigádnickou obnovu. V srpnu 1945 se pak utkal tým dorostenců se starou gardou. Mladí zápas vyhráli 4:2. Družstvo starých poté ukončilo činnost. Dva jejich hráči, Jiří Koplík a brankář Adolf Svozil, posílili dorostence a začali jsme hrát oficiální soutěž – Moravsko-slezskou župu vodního póla. Mými tehdejšími spoluhráči byli Hock, Bezděk, Přívara, Baďura a Chajda. Našimi tehdejšími soupeři byly kluby z Brna, Ostravy, Olomouce, Zlína a Opavy. Zároveň jsme všichni nadále plavali.

 

Co jsi dělal mimo sport?

V letech 1947 až 1950 jsem studoval na Obchodní akademii. Po absolutoriu jsem nastoupil do účtárny v Meoptě. V říjnu 1950 jsem byl odveden na vojnu. Sloužil jsem u vojsk Ministerstva vnitra nejprve v Uherském Hradišti a poté v Praze. Z kádrových důvodů mě nikdy neposlali střežit státní hranici. V Praze mi pak dokonce povolili trénovat s vojenským oddílem ATK v lázních Axa. Závodů jsem se ale účastnit nesměl. V roce 1951 nastoupili do ATK kamarádi z Přerova – Přívara, Baďura a Svozil. Hned bylo veseleji. Po návratu z vojny jsem pracoval ve dvou přerovských podnicích, vždy v účtárně. Nejprve v Přerovských strojírnách, poté v Montážích Přerov. V roce 1969 jsem se v Montážích stal vedoucím účtárny. Tuto funkci jsem zastával až do odchodu důchodu.

Jak vypadala po vojně tvá další pólistická dráha?

V roce 1953 jsem skončil s plaváním a dál jsem se věnoval už jen pólu. Druhá polovina padesátých let byla vrcholem mé pólistické kariéry. V roce 1955 jsme skončili na 7. místě na Spartakiádním turnaji, největším celostátním turnaji té doby. Sedmé místo se může zdát špatné, je si ale třeba uvědomit, že na prvních pěti místech byla družstva ze Slovenska, kde vodní pólo bylo důležitým národním sportem. Z českých celků se před nás tehdy dostalo jen Brno. V sezóně 1956/57 jsme postoupili do I. celostátní ligy, kde s námi hrála družstva Trenčianských Teplic, Bratislavy, Piešťan, Košic, Prešova, Brna a Ústí nad Labem. Všechny zápasy jsme hráli na letní plovárně u Michalova. Zápasy sledovaly obrovské návštěvy Přerovanů. Sportovní dráhu jsem ukončil v 39 letech.

 

 

Kdy ses do oddílu vrátil a jaké jsi zastával funkce?

V roce 1978 – oddíl byl tehdy součástí TJ Spartak Přerovské strojírny. Po otevření nového krytého bazénu jsem se stal hospodářem oddílu a později jsem byl zvolen předsedou. Funkcionářskou činnost jsem ukončil v roce 1998, kdy jsem završil sedmdesátku. Oddíl v té době měnil svůj statut – odešel ze Spartaku a vznikl Klub vodního póla, který funguje dodnes.

Na co ze své bohaté pólistické kariéry nejvíce a nejraději vzpomínáš?

Událostí bylo za ty desítky let mnoho. Rád myslím na účinkování v I. lize v roce 1956/57. Nezapomenutelné byly zápasy na letní plovárně u Michalova za umělého osvětlení, na které chodilo až 1200 lidí. Vládla na nich elektrizující dechberoucí atmosféra. Z pozdějšího funkcionářského období rád vzpomínám na první zahraniční zájezdy po pádu komunismu do Francie. Tamější gastronomie byla pro nás šok. A samozřejmě se mi do paměti vryl první mistrovský titul vybojovaný ve Strakonicích v roce 2003. Ten byl završením dlouhé tradice přerovského vodního póla.

Děkuji za rozhovor.